To the NORTH (part three: Loch Ness, Ben Wyvis)

Začíná končit semestr, popravdě, poslední týden jsem strávil povětšinou v Architecture building (a nemyslím tím jen předvčerejší Belgickou party.), takže do třetice o severu jen velice krátce:

V neděli ráno jsem dojel Citylink Goldem (obdoba našeho žlutého studentagency autobusu – se servisem, svačinou, kávou, zákuskem) do Inverness, kde jsem měl chvilku na to, abych našel infocentrum (které jsem nenašel, ale procházka po městě byla pěkná i tak). Pokračoval jsem dalším busem okolo celého Loch Ness směrem k Fort Augustus, což je vesnice při severním cípu Loch Ness – zajímavým prvkem ve vesnici je řada zdymadel Kaledonského kanálu – jinak asi nic moc. Dan přistoupil po cestě u zříceniny hradu Urquhart Castle asi v polovině cesty.

Loch Ness je neskutečně velké (dlouhé 34 kilometrů !), ale asi kvůli relativně malé šířce nepůsobí nijak zázračně. A propos, v jezeře jsme Nessie nezahlídli, ale kolem dokola jich je spousta (pár velkých bakelitových a – v blízké sklářské dílně- plno maličkých skleněných.. a ty jsou docela roztomilé :). Pokochali jsme se vyhlídkou od hladiny a potom i z blízkého třistametrového kopce, nad kouřovou whiskou v pubu ve vesnici počkali na bus a jeli přespat do Inverness.

Ráno jsme poodjeli kousek severozápadně od města a vyšli do hor. Konkrétně na Ben Wyvis (Beinn Uais 1046m), která je daleko (možná až moc) civilizovanější a turisticky přístupná. Od ostatních Skotských hor se liší tím, že není porostlá trávou nebo vřesem, ale vzácným druhem huňatého mechu Racomitrium lanuginosu, což z ní dělá národní rezervaci a speciálně chráněnou oblast. Po našem odchodu je hora zajímavá také množstvím kamenných monumentů ;) viz fotky. Cesta dolů z hory byla mokrá, ale rychlá (po hlavě do údolí), cesta stopem do Inverness pohodová a cestu busem do Glasgow jsme už prospali. A to je víceméně konec 10tidenního severního tripu.

Ranní Inverness

Inverness castle

Soustava stavidel ve Fort Augustus

Loch Ness z Fort Augustus

Loch Ness z bezejmenného kopce

Fotograf

Katedrála back in Inverness

Ben Wyvis a vyřezávaná ochranářská cedule

Schody nahoru na horu

Chráněný mech

Vrcholová

Personal Stonehenge

Personal Stonehenge v1

Personal Stonehenge v2

Standing stones

To the NORTH (part two: Isle of Lewis)

Ráno v přístavu v Ulapoolu bylo překrásné. Skočili jsme na snídani – porridge s javorovým sirupem – a v 10 nastoupili na trajekt do Stornoway. Od října jsou zpáteční lístky za £16, což není tak moc za tříhodinovou cestu.

Ve Stornoway jsme našli hostel (špatný hostel – ten který jsme hledali byl o ulici dále, ale jmenoval se úplně stejně) a šli se prozkoumat okolí. Stornoway má vlastní hrad, který je momentálně opravován (podle všeho už několik let). Má zabedněná namalovaná okna, bodyguardy na nádvoří a proutěnou tanečnici v zahradě. Tam jsme taky našli pohádkovou chaloupku s obří houbou a chobotnicí :)

Stornoway je proslavené pochoutkou zvanou „black pudding“, která s pudinkem nemá absolutně nic společného:). Jedná se spíš o něco na způsob jitrnicového prejtu zabaleného do štangle. Překvapivě dobré .)

Lewis je největší ostrov souostroví Vnější Hebridy. Kulturně se dost liší od zbytku Skotska, zajímavými znaky je dodržování Šabatu, využívání bloků vyschlé rašeliny k topení (aha! Záhada pravoúhlých výkopů na Dunnet Head je objasněna..) a samozřejmě hojným využíváním Gaelštiny. Na rozdíl od jiných míst je tady většina nápisů pouze v Gaelštině. Ale díky kosmopolitnímu Tescu jsme se například dozvěděli, že „ath-chuartachagh“ znamená „recycling“ (výslovnost po mě nechtějte:).

Když do googlu napíšete „standing stones“, převážná většina obrázků bude právě z Lewise, od vesnice zvané Calanais. a to je místo, na které jsme vyrazili další den ráno. Na Lewisi bydlí náš spolužák (jmenuje se Ruairidh) a s jeho přítelkou s námi autem objeli několik zajímavých míst na západním pobřeži. Začali jsme právě Callanais, v jehož okolí je asi 20 kamenných monumentů. My jsme prošli ten největší a nejznámnější (Callanais I), který se skládá z asi 50 stojících kamenů o výšce 2,5-4m postavených na půdorysu keltského kříže, v jehož středu je největší z nich (5 metrů, 5,5 tuny). Stavba pochází zhruba z r. 2000 př.nl. a její význam je neurčitý.

Druhá zastávka byla Dun Carloway. Je to pozůstatek kamenné obranné stavby z doby železné – 9m výšky a 15 metrů průměru. Věž měla dvě centrické stěny, mezi kterými je schodiště, a kromě toho, že plnila obrannou funkci, sloužila také jako příbytek vůdců kmene.

A třetí významné místo je Gearrannan blackhouse village, osada stará 350 let, která byla kolem roku 2000 obnovená z trosek, a stalo se z ní ukázkové místo tradičního ostrovního života. Poslechli jsme si povídání místní osadnice a pak už spěchali k autu – Ruairidh musel jet do Stornoway. Vysadil nás v půlce cesty a my si ještě prodloužili výlet o maják na úplném severu ostrova.

Tam jsme si udělali pětihodinovou procházku po plážích a útesech Atlantského oceánu a na noc se vrátili do Stornoway.

Ráno jsme probloudili město, Dan pak odjel do hor na ‚ostrov‘ Harris, já se zašel podívat na vodní mlýn, na válečný památník a jel ‚domů‘ za návštěvou.

Stornoway

Magical garden

Black Pudding ;)

Callanish standing stones

Dun Carloway

Blackhouse in Gearrannan

Brikety z vyschlé rašeliny (peat)

Atlantic ocean

Windy cliff

Lighthouse of Ness

Water wheel in Stornoway

Rainbowed War memorial

To the NORTH (part one: Thurso, Inverness, Ullapool)

Zajímavou tradicí na architektuře v Glasgow je volný šestý týden. Tak jsme si řekli, že tento “reading week“ náležitě využijeme a koupili jsme si po £47 desetidenní autobusové explorer pasy (které se naštěstí neztratily na poště, jak se zdálo, ale Citylink je zapomněl odeslat). Sbalili jsme spoustu toastů a sušenek a v sobotu ráno podle plánu vyrazili.

Sobota: Cesta z Glasgow do Thursa

Thurso je roztomilé městečko na severním pobřeží, má vlastní hrad, rozbořenou katedrálu a kousek od něj leží přístav, ze kterého jezdí trajekty na Orkneje (ty byly taky v plánu, ale nakonec jsme je kvůli časové a finanční náročnosti vypustili). Z Glasgow jsme do Thursa dojeli až v 3:30pm (7 hodin cesty) a v 7pm už nám jel bus zpátky do Halkirku – vesničky asi 8km daleko, kde nás čekal Gus – couchsurfer, který nám nabídnul místo na přespání. Takže jsme rychle proběhli město, prošli se po pláži, nakoupili večeři a vyjeli.

Gus nás přišel vyzvednout přímo k zastávce, od které jsme šli asi čtvrt hodiny strašidelným lesem k němu domů. Měl pro nás připravený pokoj pro hosty, my mu za to dovezli pivo a (Danovy) české tvarůžky. Později přišli i jeho rodiče, kteří nás pohostili dalšími sýry, sušenkami a vínem a vyprávěli o cestování, o Skotsku, o tančení..

Lodě v Thursu

Thurso, St. Peter's Kirk

Pokoj pro hosty u Guse doma

Gusův mechový dům

Gusovi sousedi

Neděle: Opravdový sever, cesta do Inverness

Ráno jsme vyrazili poměrně brzy (přestože jsme nepočítali s časovým posunem) a v 10 už jsme stopovali směr Thurso. Tam jsme prošli (navzdory nápisům PRIVATE) místní hrad a pokračovali směr Dunnet Head = nejsevernější bod Britského mainlandu. Začátek téhle stopovací cesty byl celkem zdlouhavý, asi hodinu jsme šli pěšky, potom nás ale vzali dva kluci, každý s pivem v ruce, že jedou taky tam, a dovezli nás až k majáku. Tam se rozhlídli (z auta) a jeli zpátky.

My jsme si užili pocit severu (na vrcholu 120 metrového útesu) a pak jsme došli až do nejbližší vesnice, Brough (asi 8 kiláků), po svých – chvilku podél útesů, potom přes bažinaté rašelinové pole plné podivných pravoúhlých výkopů, kolem zbytků neurčitých budov a kolem vyplašených lachtanů.

Z Brough do Thursa nás vzal příjemný ekolog, který sice bydlel jen na půl cesty, ale naše dojmy z místních autobusových spojů ho nějakým způsobem přesvědčily, že dojel až do města a ještě nám ukázal, kde co najdeme. Tím pádem jsme stihli poslední Citylink autobus (se kterým jsme na Dunnet už ani nepočítali) a v 10pm jsme už byli v Inverness. Pouze na noc, za £10 v prima zmateném Eastgate hostelu, kde jsme si zahráli šachy s místním podivínem :)..

Osada havranů (Thurso castle)

Thurso castle

Ztracená duše (Proč na mě tak kouká?)

Zamrzlí navždy

Stometrové útesy na Dunnet Head

Lighthouse on Dunnet Head

Utopeni v inspiraci

Podivné?

Podivné??

Roztomilé zvíře

Pondělí: Beinn Dearg + Ullapool

Z Inverness jsme vyrazili po osmé ranní a přemluvili řidiče, aby nás vyhodil mezi lesy, v malé osadě zvané Inverlael. Problém byl v tom, že osada Inverlael se stejně jako blízký Achlunachan, Crofton nebo Lochbroom skládá asi ze dvou domů a sám řidič pořádně neví ze kterých. Asi proto nám zastavil o čtyři kilometry dříve (v Inverbroomu?). Naštěstí jsme hned stopli stejně ztraceného řidiče kamionu, který nás odvezl na místo. Cesta na horu Beinn Dearg (1084m) byla úžasná, díky duze, vodopádu, dokonalým jezerům, prima zídce, sněhu na vrcholu, neskutečnému klidu (v protikladu se dvěma stíhačkami, které nám proletěly nad hlavou) a slunku, které se rozhodlo jít nahoru s námi (dolů už ne, ale neva).

Zpátky k asfaltce jsme došli za tmy. Protože stopping směr Ullapool byl nejistý, vydali jsme se směrem zpátky k Inverbroomskému hostelu (ale stopovali jsme stále směr Ullapool). Pár aut jsme vystrašili bílými pláštěnkami, pár lampou z foťáku, ale nakonec nám zastavila jakási dodávka. Řidič sice naší ‘angličtině‘ moc nerozuměl, na palubní desce měl ceduli, že žádné cizí pasažéry brát nesmí, ale do města nás dovezl. A tak jsme strávili Halloween u moře mezi palmami.

Klasická turistická pěšina

Rainbow nad Inverlael

Vodopád (vzadu mává Dan - pro výškové porovnání)

Jezero v 700mnm

1000 mnm

Zídka na hřebeni

Vrcholová (Beinn Dearg 1084m)

Dan a židle

Pohádkový Ullapool